Sobota 23. února

svátek má Svatopluk,
zítra slaví Matěj

Aktuální články

21.1.2019 Přehled akcí
Kalendář kulturních a sportovních akcí

6.2.2018 Odpady v obci
Poplatek za odpad pro rok 2018

5.2.2018 Úřední deska
Výzva vlastníkům nemovitosti a dalším oprávěným

4.2.2018 Přístupnost stránek
Prohlášení o přístupnosti

31.1.2018 Aktuality
STRATEGICKÝ PLÁN ROZVOJE OBCE ŠTÍTINA - výsledky dotazníkového šetření

18.1.2018 Hlášení místního rozhlasu
18.1.2018

17.1.2018 rok 2017
Zápis č.6 (13.12.2017)

17.1.2018 Pomník vojína Ivana Kubince
Pomník vojína 1. čs. tankové brigády I. Kubince

17.1.2018 Zámek Štítina
Bývalý zámek Štítina

17.1.2018 Kaple
Kulturní památka kaple sv. Maří Magdalény ve Štítině

Prof. PhDr. Josef Vašica

foto Prof. PhDr. Josef Vašica* 30. 8. 1884 Štítina
+ 11. 4. 1968 Praha

- český filolog, literární historik, překladatel a kněz, který významným způsobem přispěl k poznání české literatury období baroka 

Život a dílo Josefa Vašici

Narodil se 30. 8. 1884 ve Štítině u Opavy do rodiny Františka Vašici a Marianny rozené Glabazňové. Brzy po narození nejstaršího a jediného syna se rodina odstěhovala do Mokrých Lazců a v roce 1894 pak do Opavy. Otec Vašici byl kolářským mistrem, ve svém volném čase pak hrál na housle, basu a klarinet. Své umění měl možnost předvádět na koncertech. Při jedné takové příležitosti se seznámil s ředitelem opavského gymnázia Vincencem Praskem, kterému se chlubil nadaností svého syna. Josef byl pozván na přezkoušení, jehož výsledkem bylo přijetí na tuto školu. Po maturitě v roce 1902 se Josefovi rodiče přestěhovali do Klimkovic, kde působil bratr Marianny Msgre Eustach Glabazňa jako farář a děkan, který měl podstatný vliv nejen na celou Josefovu rodinu, ale i na jeho samotného. Pod jeho vlivem se Vašica rozhodl ke studii teologie na Cyrilometodějskou fakultu v Olomouci. Jeho touhou bylo v té době byla pastorační činnost mezi prostým lidem někde na vesnické faře. V roce 1906 byl vysvěcen knězem a jako prefekt na arcibiskupském gymnáziu strávil školní rok 1906-1907 v Kroměříži. O rok později byl vyslán svými představenými na vídeňskou univerzitu, aby studoval slovanskou filologii. Měl učitele slavných jmen: Vatroslav Jagiće, Milana Rešetara, Konstantina Jirečka a Václava Vondráka. Studia ukončil Josef Vašica roku 1911 předložením disertační práci Das Olmützer Evangelistar in seiner Sprache und Entstehung (Olomoucký evangeliář, jeho jazyk a jeho původ), v níž se snažil dokázat vliv staroslověnského biblického překladu na překlad staročeský. Do těchto let také spadá jeho seznámení s Josefem Florianem, působícím ve Staré Říši na Moravě. Toto přátelství pro mladého Vašicu mnoho znamenalo a ovlivnilo též významně jeho literární zájmy, zejména o české baroko. Z Vídně odchází učit na arcibiskupské gymnázium do Kroměříže. V roce 1919 přijal nabízené místo na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, kde vyučoval staroslověnský jazyk a literaturu. Habilitoval se prací Staročeské evangeliáře. Vašica na této fakultě působil jako soukromý docent, mimořádný a posléze řádný profesor až do roku 1937. Tehdy, když známý pražský slavista prof. Vajs odešel do důchodu, nastoupil na jeho místo řádného profesora „staroslověnského překladu Písma svatého a liturgie slovanské" na pražské teologické fakultě. Od roku 1939 se však tato fakulta stala obětí nepříznivých dějinných událostí : po šest let za německé okupace byly české vysoké školy zavřeny, za komunistické vlády pak roku 1950 byla pražská teologická fakulta zrušena. Profesor Vašica byl v těchto těžkých dobách odkázán na velmi skromný život, snášel však svůj osud s obdivuhodnou statečností a vyrovnaností. Věnoval se plně vědecké práci, právě z padesátých a šedesátých let pocházejí jeho nejvýznamnější práce z oblasti staroslověnského jazyka a písemnictví. Až do své smrti 11. dubna 1968 pracoval velmi aktivně v redakci Slovníku jazyka staroslověnského, pro nějž připravil a nově interpretoval zejména právní památky. Byl pohřben ve slezských Klimkovicích , ale po zrušení hřbitova byly jeho ostatky přeneseny na Velehrad.

Za těmito vnějšími suchými obrysy hlavních životních dat se skrývá však mnohem rozmanitější a nesmírně bohatý vnitřní vývoj a růst, který nám zčásti prozrazuje Vašicovo literární dílo. Psal nejen věci odborné, ale také popularizující, seznamující i vědecky neškoleného laika s novými objevy. Jeho práce vznikaly na základě potřeby, střídal díla krátká i rozměrná, stati a studie, články a poznámky, referáty a posudky. Publikoval v několika odborných časopisech a kulturních periodikách např. Hlídka, Časopis katolického duchovenstva, Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, Acta Academiae Velehradensis, Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, Listy filologické, Časopis pro moderní filologii, Slovo a slovesnost, Byzantinoslavica, Slavia, staroříšské Floriánovy Archy, Tvar, Život, Lumír, Akord, Řád, Našinec, Slezský sborník, Rozmach, Jitro, Na hlubinu, Lidové noviny, Lidová demokracie, Svobodné noviny, Vyšehrad a v dalších včetně zahraničních : Slavjanskaja filologia (Moskva), Slavistična revija (Lublaň), Illustrazione Vaticana (Roma) aj.

Za vědecké zásluhy byl jmenován papežským komořím. Udržoval těsné kontakty s mnohými osobnostmi své doby. Před druhou světovou válkou se významně a dlouhodobě podílel na překladatelské a vydavatelské činnosti pro edice J. Floriana ve Staré Říši na Moravě.

V prvním období se Vašicovo bádání soustřeďovalo na staročeské překlady biblických textů a prokázání možného vlivu staroslověnského překladu Písma na ně. Tato otázka byla takřka jeho badatelským životním úkolem. Řeší otázky, zda staročeské překlady biblickým textů vycházejí z cyrilometodějské tradice, nebo zda se nevycházelo z jiných pramenů, z nového nezávislého překladu podle latinské Vulgaty. Zabýval se problematikou vývoje a ustálení ústního podání biblických příběhů, jejich sepsáním a konečnou podobou. Snažil se o kritické vydání staročeského biblického textu, zachovaného jednak v evangeliářích a v žaltářích, jednak v celých biblických souborech. Veškeré své názory a poznatky o této problematice uveřejnil v monografii Staročeské evangeliáře, věnované památce prof. V. Vondrákovi. Všechny Vašicovy studie o staročeském překladu biblickém jsou práce průkopnické. Sice se Vašica opírá o své předchůdce, ale užívá nových nástrojů zkoumání, staví problémy do nového světla. Vašica dokázal, že naše nejstarší biblické překlady jsou uměleckými díly staročeské prózy i poezie, které pak ovlivnily řeč kazatelskou a lidovou.

Výzkumy o staročeské bibli přivedli Vašicu také do naší gotické literární epochy, z které připomenul některá zapomenutá díla jiné zase objevuje a nově vykládá např. Naučení rodičům z r. 1928 a 1946, Zrcadlo marnotratných, 1940, a Traktátec o štěstí, který se jmenuje Pán rady, 1944.

Vrhá se do dalších ještě dosud neprobádaných oblastí - staroslověnské vzdělanosti. V pracích s touto tematikou opět s filologickou důkladností nově osvětlil původ a předpokládané osudy dochovaných rukopisů. Seznamuje také čtenáře se životy obou apoštolů, se skladbami na jejich počest složenými, se statěmi jiných autorů o této problematice. Z obecně historického hlediska je staroslověnské liturgii věnováno dílo Slovanská bohoslužba v českých zemích. Studie vydané v souboru Literární památky epochy velkomoravské se zabývají především osobnostmi Konstantina a Metoděje, jejich významem a literárním odkazem (překladem Starého a Nového zákona). Převratným pro světovou slavistiku se stal Vašicův objev, že cyrilometodějským obřadem byla tzv. liturgie sv. Petra. Liturgická a filologická hlediska Vašica se zdarem kombinuje a uplatňuje též při řešení jiných problémů církevněslovanského písemnictví. Pomocí těchto metod se mu podařilo české hlaholské literatuře přisoudit také Staroslovanskou legendu o sv. Vítu a mladší emauzské Krakovské zlomky hlaholské.

V pozdějších letech, zejména v době spolupráce se staroříšským vydavatelem J. Florianem, se jeho pozornost obrátila k literárním památkám doby barokní. Z období temna, tradičně dosud považovaného za úpadek českého jazyka a literatury, vyzdvihoval opomíjená či zapomenutá díla básnická ( objevil velikost B. Brídla), stejně jako homiletika významných kazatelů (B. H. Bilovský, O. F. de Waldt, F. M. Krum), knihy katechismů a modliteb. Rozbor literární tvorby mu byl argumentem, s níž se obracel proti konvenčnímu postoji literární historie a jejímu kritickému hodnocení živlu protireformačního, zejména jezuitského. Katolickému duchovenstvu této doby poprvé přiznal roli nositele kulturních hodnot, poukazoval na umělecký odkaz baroka a prokazoval platnost ideje o kontinuitě českého literárního a jazykového vývoje. Své hlavní barokní studie uveřejňované do r. 1938 shrnul Vašica v knize České literární baroko.Ve třech kapitolách shrnuje barokní písemnictví ve třech formách v poezii, asketice a homiletice.
V oddíle o poezii je dominantním objektem básník Brídel/ , ale vedle něho je věnována pozornost též Felixi Kadlinskému, Janu Kořínkovi a je zde také poukázáno k nutnosti zkoumat i jiné osobnosti. Do této části je zařazena i studie Legenda svatoivanská, která vznikala jako doprovod k vydání Brídlova „Života sv. Ivana", kterou nalezneme v doslovu. Spousta historiků se zdráhá přijmout a uznat Vašicův pokus o rehabilitaci historické osobnosti záhadného poustevníka Ivana např. F. M. Bartoš, V. Flajšhans nebo R. Urbánek.
V oddíle asketika/2 upozorňuje na zanedbávanou část naší barokní kultury a to jsou modlitební knížky, katechismy a jiné náboženskovzdělávací spisy.

Závěrečný třetí oddíl/3 o homiletice je věnován dalšímu opomíjenému literárnímu druhu našeho baroka, totiž kázání jako projevu literárnímu a jako nejdůležitější složce českého barokního písemnictví.

Vašica se ze všech autorů zabývající se barokní dobou nejvíce ponořil do hloubky vlastní literární produkce této doby a vytěžil z ní mnoho nových poznatků. Je zde vidět, že rozumí dokonale obsahu baroka a jeho církevním souvislostem a že sleduje se soustavnou pozorností jeho stylový výraz v české řeči. Vašicův vyvinutý kritický smysl umožňuje revidovat mnoho dosavadních omylů nejen názorných, ale i věcných (např. opravuje starší přesvědčení literární historie, že Václav Jandit byl jezuitou) a vyslovit i konstatování uznávající kulturní hodnoty české reformace. V tomto díle však také nalezneme několik nedostatků. Kniha nepodává úplný pohled na české barokní písemnictví a ani úplný obraz barokní literatury výhradně katolické./4 I přes své vědecké hodnoty je knihou apologetickou a oslavnou. Autor také často uvádí eufemistické formulace a přeceňuje výroky, které nelze kriticky obhájit. Nelze si také nevšimnout Vašicovy zaujatosti proti Jaroslavu Vlčkovi, kterému vytýká podcenění a znehodnocení barokní doby. Na obhajobu Vlčka musíme však podotknout, že se díval na kulturní vývoj pohledem osvícenským a pozitivistickým. Celkově je kniha „České literární baroko" dílem velikého úsilí badatelského i metodického, zároveň intensivním a zaníceným projevem autorovy individuality.

Některé stati otištěné v knize „České literární baroko" jsou též upravené a pro knižní soubor přizpůsobené výklady, jimiž Vašica doprovázel svá dřívější vydání barokních děl a autorů. Z této edice se dostalo do podoby knižního vydání díla Bridlova, Šimona Hlíny, Jana Tannnera, Bohuslava Balbína a Bohumíra Hynka Bílovského aj.


Přes barokní české písemnictví se Vašica dostal i k tématu svého slezského domova, jemuž už dříve věnoval článek Drobnosti z lašského nářečí, dále několik mluvnických záznamů, které jej upoutaly jako filologa a které si zaznamenal za svých návštěv do rodného Slezska. Svou pozornost však také věnoval významným slezským osobnostem jako třeba Bohumíru Hynku Bilovskému, který zanechal rozsáhlé literární dílo, kromě spisů českých i latinských nebo německých. Jeho báseň Církevní Cherubín anebo slavný, a stálý v ohni, a mukách víry a svaté zpovědi zástupce Jan Sarkandr měla ukázat na hodnoty básnického díla Bilovského.
Jeho dalším objevem je rodák z Hlučína Tomáš Xaverius Laštovka, jehož dílo a význam vzkřísil a zvážil v stati K otázkám barokního písemnictví. Toto téma Vašicova díla je uzavřeno přednáškou Účast Slezska na českém literárním baroku přednesená v roce 1946 na pražském Slezském týdnu. Zde se dotýká všech postav, kterým dříve věnoval pozornost a připomíná nové literární osobnosti, které si žádají ještě další zhodnocení.

Rozsáhlá bádání věnoval Vašica svatováclavským skladbám přemyslovského období - podstatnou část Vašicova díla z doby po roce 1948, kdy mnohé jeho vědecké i teologické názory přestaly odpovídat oficiální doktríně, tvořily podrobné soupisy a popisy staroslověnských rukopisů uchovávaných v jednotlivých archivech. Povahu takového soupisu částečně měly už Staročeské evangeliáře, na práci slavisty J. Vajse navázal Soupisem staroslovanských rukopisů Národního muzea v Praze. Posmrtně byly vydány soupisy Z církevněslovanských rukopisů Národní knihovny v Praze a Slovanské knihovny. Úctyhodného rozsahu je rovněž Vašicova činnost překladatelská, zejména ze staroslověnštiny, latiny, ruštiny či francouzštiny, a vydavatelská. Vašica připravil také řadu komentovaných edic literárních památek středověkých a barokních. Jeho pozornosti se těšily i další oblasti, např. náboženské dějiny Ruska, kulturní specifikum Podkarpatské Rusi nebo církevní hnutí unionistické.


Vzpomínky na Josefa Vašicu


V knize Vladimíra Neuwirtha „ Profesor Josef Vašica" se můžeme setkat s několika vzpomínkami na něj. Z této publikace se teprve dovídáme, kdo byl doopravdy Josef Vašica. Při příležitosti jeho šedesátých narozenin napsal Vašicův přítel Jan Čep: „ Společnost profesora Vašici mívala několik neocenitelných výhod: cítili jste vedle sebe mužnou, vyrovnanou osobnost, o kterou se bylo možno opřít ve chvílích vnitřních zmatků, člověka posuzujícího věci lidské se svrchovaným klidem a moudrým porozuměním. Mohli jste k němu přijít s čímkoliv, a nebylo se třeba bát, že se nad vámi snadno pohorší. Svou převahu neuplatňoval nikdy nápadně. Nepoznal jsem nad něho člověka diskrétnějšího a jemnějšího; bral vás jako sobě rovného, ponechávaje vám pocit úplné svobody a vyrovnávaje s velikým taktem požadavky přátelství s požadavky náležité úcty a důstojnosti, bez kterých by se vzájemný vztah nepochybně zvrhl."/5

Se stejnou úctou na něj vzpomíná Božena Gelnarová, která byla neteří profesora Vašici: „ Byl pro nás vzorem dobrého, tolerantního člověka, který se dovedl bavit s dětmi i s dospělými, s venkovany i vysoce vzdělanými lidmi. Byl strýčkem nejen pro nás, ale i pro celou širokou rodinu z tatínkovy strany a také pro naše kamarádky, kamarády a sousedy."/6 Z dalších statí se dozvídáme, že byl náruživým fotografem, sportovcem a že díky svému zdraví byl tak aktivní v publikační činnosti.

I František X. Halas vyjádřil své vzpomínky na tohoto profesora: „Profesor Vašica byl mně skutečně duchovním otcem a rádce. Ale také jsem si uvědomoval, že je velkým vědcem a dokonce příbuzného oboru s oborem, který jsem si ke studiu vyvolil já…"/7 F. X. Halas vypráví o prof. Vašicovi z pozice jeho žáka, obdivovatele a později přítele.

Oldřich Zahradníček také přispěl svými vzpomínkami o událostech spojené se setkáním s Vašicou: „Sešli se známí lidé nejdříve ke kávě a zůstali i na večeři. Povídalo se ovšem možném - o kultuře, politice, divadle, náboženství …Často došlo k vášnivé výměně názorů. např. Jan Zahradníček a Vyskočil Albert byli naprosto nesmlouvaví katolíci, dalo by se říct netolerantní. Kdežto prof. Vašica byl naprosto tolerantní člověk, ten ctil každou víru, každé přesvědčení, když to nebylo proti jeho mysli…"/8

Na smrt Josefa Vašici reagovala například Eva Vyskočilová: „V roce 1968 umíral pan prof. Vašica ve Všeobecné nemocnici v Praze. Přišla jsem ho navštívit. Byl zelený čtvrtek. Již jen stěží mluvil, ale jeho první slovo bylo: „Kde je Pavel?" Ten přišel zanedlouho, aby se rozloučil se svým učitelem a přítelem rodiny. Z jeho rukou vycházelo jen žehnání, z jeho slov a činů vždy jen útěcha a pomoc. Dobře o něm řekl pan farář Arnošt Voves: „To je andělský kněz."/9

K jeho posledním dnům života se vyjádřil již zmíněný Oldřich Zahradníček: „Naposled jsem viděl pana profesora Vašicu den před jeho smrtí. Ležel u Divišů na klinice. Ležel tam dvakrát. Měl Gravicův nádor, rakovinu ledviny. Ledvinu mu odstranili, jenomže měl spoustu metastáz. Já jsem v poledne moc času neměl, odběhl jsem z kliniky v plášti a zastavil se u něj. Nezapomenu nikdy v životě, jak se na mě díval těma očima, vzal mě za ruka a povídá:"Potěš mě, prosím." Já jsem ho mohl těžko potěšit, poněvadž jsem věděl, oč u něho jde, ale snažil jsem se o to. Následující den zemřel."

Vytvořeno: 16.1.2018
Mapa stránek | Vzhled stránek | Přístupnost stránek | Redakce
Oficiální stránky obce Štítina © Všechna práva vyhrazena, GDstudio - technický správce aplikace.